Camp Lišák
|
Sebevrah..
Byl krutý,zlý měsíc leden.Měsíc sněhu,jak se praví v indiánském nářečí.Zima šla krajinou.Pomalu ale citelně.
Psal se myslím rok 1972. Seděli jsme pod ochranou Velkého převisu na slavné Židovo strouze a do borovejch
lesů se parádně snášel sníh. Byla zde nečekaná sešlost.Samý drsňáci co se nebojí zim a jezdí i v těch nej-
krutějších mrazech,když jim to zdravíčko dovolí. Krajina okolo potoka se díky sněžení rychle zmněnila. Již
jsme zde tábořili druhej den a proviant v tornách se nebezpečně stenčil. Zbývala poslední konzerva a také
nějaký ten krajíček chleba. Co budeme proboha jíst? To nikdo nevěděl. Ale koho by tehdá zajímal druhej -
den ,když oheň vesele popraskával pod skalou a tóny kytary se nesly kaňonem do sněhového podvečera.....
kamarád Šaman z Prahy právě přehrál písničku o sněhové pláni kdes na Aljašce a já borovou větvičkou pak
prohraboval růžové uhlíky ohně. - POZOR ! Na skále vysoko nad náma cosi podivně zapraskalo a dolů okolo
nás popadalo pár kamínků a poprašek sněhu. Hned jsem si vzpoměl na několik pamětních desek za mrtvé ka-
marády,kteří se zřítili dolů do propasti potoka ze skal. Skály jsou zde dosti zrádné. Krok do prázdna se tu
trestá těžce. - Však nahoře na skále se pořád něco dělo.Další sprška kamínkú a také suchých větviček se
nesla dolů vedle nás. Pak se nám zatajil dech. Podvečerem se ozval pištící skřek a my jsme čekali s hrů -
zou co asi spadne dolů. - Pak to proletělo vzduchem a žuchlo sebou o zasněženou zem.Znovu bylo ticho.....
Světe zboř se-byl to zajíc a pěknej macek. Někde se chudák proháněl nahoře při okraji strže skal a pak
skončil dole při potoku. Tak to již v životě chodí. - Ráno se zasněženou pustinou Židárny linula vábivá vůně
divočiny. Doba hladu skončila. -Dodnes si však říkám a pokládám otázku. Spadl zajíc dolů náhodou a nebo
to byl SEBEVRAH. Kdo ví? Ve skalách Židovo strouhy je uloženo mnoho drsných vzpomínek ...Ž. 1984 . |