Camp Lišák

Vyhaslé ohně...

Kamaráde stane se někdy,když slyšíš hlahol divokých husí a pod nohou zaharaší spadané listí

že MUSÍŠ JÍT. Musíš jít stezkou vyhaslých ohňů z dávných klukovských let z dávno již

se nevracejících dob. Překračuji pak polovyschlé potoky,vyprahlé paseky, kde dříve stával i

les.Očima prosím měnící se přírodu o radu. Pak znovu stojím u opuštěných ohnišť. Ne,nejsou

to ohniště z šumavských campů,ale ještě starší místa dávno před maskáčovým světem.Tyto

posvátná pro mne místa dávno přežila své zakladatele.Černé uhlíky táborových ohňů věřte ty

vydrží předlouho. Les i louky dobře vědí proč jsem přišel.Proto stromy na chvíli ztichnou ste-

jně jako chrastivé rákosí. Společně v tento dušičkový čas vzdáváme minutkou ticha hold za

všechny Ty, kteří stáli u začátku stezky. Po zádech běží mráz, když vyslovuji jejich jména a

vzpomínám na mrtvé brachy. - Tady celý ten příběh začínal. Znovu hoří malý ohník. Stíny se

tiše kradou okolo pro tebe posvátného místa. Pod hvězdnou oblohou si člověk velice často a

snadno uvědomí své postavení v nekonečnosti vesmíru. Někdy mě připadá,že pohled do dá-

vno vyhaslého ohniště je pohledem do vyhaslého srdce některých lidí. Myslím,že lidi a jejich

duše nelze do nekonečna přesvědčovat,že pravdou je jen to co je prokázané a také vlastně

i hmatatelné. Kdo prožil takové chvíle v přírodě ví dobře své. Čas okolo dušiček je časem

vzpomínek a návratů k těm co již nejsou. - Po léta sedávám u jednoho takového ohně a pak v

tichu podvečera se nechávám zapadávat jehličím modřínů. Okolo sebe slyším vítr letící tam

k potemnělému městu plného mnoha umírajících duší. Je zajímavé,že dodnes čas nezakryl ty

uhlíky v ohništích dávného mládí.Snad tím připomíná to co dávno zmizelo i ty co kolem sedá-

vali. ROK CO ROK JDU STEZKU VYHASLÝCH OHNIŠŤ než padne první sníh.....

listopad měsíc vzpomínek camp Lišák .ž. 2O1O